STRÁŽKYNĚ OÁZY EIRA

                              Královna zimy a její tajemství 

    Eira byla stvořena z čistého ledu a hvězdného svitu. Jako věčná panovnice Severu vládla zemi, kde sníh nikdy neroztával a stromy halil nekonečný mráz. Její srdce sice bylo chladné, ale její mysl tížila hluboká melancholie. Každou noc se procházela zamrzlými lesy a vzpomínala na svět, který nikdy nespatřila – svět, o kterém jí kdysi vyprávěly putující hvězdy. Hvězdy jí šeptaly o místech, kde země pálí do chodidel, kde slunce barví oblohu do odstínů tekutého zlata a kde zvířata s vysokými hrby pijí z průzračných oáz ukrytých v dunách. Eira po tomto světě natolik toužila, až její touha dostala magickou podobu. Utkala si závoj z nejjemnější polární záře. Kdykoliv ho v mrazivé noci rozprostře, látka ožije. Stává se z ní živoucí portál, v němž pulzuje horké pouštní slunce, šumí listy palem a kráčejí velbloudi. Eira tak sice navždy zůstává uvězněna v chladu své zimní říše, ale v rukou si s sebou nosí kousek věčného léta, který ji hřeje u srdce.

BARVY RADOSTI - KLÁŘIN ZÁŘIVÝ DEN

             Klára byla jako chodící sluneční paprsek. Kamkoli vstoupila, tam přinesla smích, energii a pestré barvy. Lidé v jejím sousedství říkali, že k zahřátí u srdce stačí jediný její pohled. Jednoho upršeného úterý se celé město zahalilo do šedivých mraků. Lidé spěchali po ulicích s hlavami sklopenými k zemi a nálada pod bodem mrazu by se dala krájet. Klára se na to nemohla dívat. Vázala si do zlatých vlasů svou nejoblíbenější růžovo-žlutou šálu, nasadila květinové náušnice a vyběhla ven. Postavila se doprostřed náměstí, zamávala na kolemjdoucí dvěma prsty na znamení míru a klukovským mrknutím oka spustila lavinu úsměvů. Její nakažlivé veselí během chvíle proměnilo uplakaný den v nejbarevnější odpoledne týdne, protože Klára moc dobře věděla, že to největší slunce nosí člověk v sobě.

Zde je krátká, veselá básnička pro Kláru:

Šedé mraky nemají tu moc,

Klára lidem běží na pomoc.

S mašlí ve vlasech a s úsměvem,

prozáří hned celý rodný den.

Mrkne okem, rukou zamává,

každému kus štěstí rozdává.

Kde je Klára, tam je smíchu dost,

světem kráčí jenom pro radost.

Strážkyně modrého světla: Krátký fantasy příběh pro kouzelný večer

„V tajném údolí, kde hory líbají hvězdnou oblohu, obří zářící květiny chrání noc před věčnou temnotou. Přečtěte si krátký fantasy příběh o víle Elaře, strážkyni modrého světla, která musí chránit své údolí před chladným stínem hor.“

Příběh o světlušce a modrém zvonku

V tajném údolí na samém okraji lidského světa, kde hory líbají hvězdnou oblohu, rostly obří zářící květiny. Tyto zvonky měly zvláštní moc – chránily noc před věčnou temnotou. Starala se o ně víla jménem Elara, strážkyně modrého světla. Každý večer, když slunce zapadlo a krajina se zahalila do soumraku, Elara vytáhla svůj kouzelný deštník vyrobený z okvětního lístku nejstarší květiny. Sloužil jako lucerna i štít. Když roztáhla motýlí křídla a procházela se po louce, květiny se jedna po druhé probouzely a začaly hřát jemným, fialovomodrým světlem. Ale toho dne dopadl na údolí neklidný stín z hor. Elara věděla, že nemůže nechat chladnou noc spálit květiny. Postavila se uprostřed cesty, zvedla svůj zářící deštník a zašeptala starodávné kouzlo. Světlo z jejího deštníku se spojilo se září obřích květin a vytvořilo neviditelnou kopuli, která chránila celé údolí. Až do rána zůstávala louka plná bezpečí, míru a magie, připravená na příchod nového dne.